Waldsassen - barokní zázrak i Lurdy ve skále

Když se od Chebu vydáte na západ, sotva dest kilometrů za hranicí vás čeká městečko, které by se svým bohatstvím nemuselo stydět ani ve Vídni nebo v Salcburku. Waldsassen má sotva sedm tisíc obyvatel — a přitom jednu z nejkrásnějších barokních bazilik v Německu, knihovnu, jaká nemá v Evropě obdoby, a na kopci nad městem kostel, který vypadá, jako by ho někdo poskládal ze tří staveb naráz.

Klášter, který zúrodnil pustinu

Všechno začalo roku 1133, kdy markrabě Diepold III. z Vohburgu povolal do zalesněné divočiny na pomezí Bavorska a Čech cisterciácké mnichy z durynské Volkenrody. Jméno Waldsassen — "ti, kdo sedí v lese" — mluví samo za sebe. Mniši vykáceli, vysušili, založili rybníky, vysadili pole a během několika generací proměnili neprostupný hvozd v kulturní krajinu, které se dodnes říká Stiftland, "klášterní země".

Klášter se stal říšsky bezprostředním — podléhal přímo císaři — a jeho vliv sahal hluboko do Chebska. Přišly ovšem i rány: husitské oddíly jej roku 1430 vypálily, reformace mnichy vyhnala, třicetiletá válka dokonala zkázu. A přesto právě z těch trosek vyrostlo to nejkrásnější, co Waldsassen má.

Bazilika: kamenná symfonie Dientzenhoferů

Na přelomu 17. a 18. století se do práce pustila stavitelská elita: Abraham Leuthner a bratři Georg a Christoph Dientzenhoferové — tedy rod, který o pár desítek let později vtiskl tvář barokní Praze. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Evangelisty byl vysvěcen roku 1704 a s délkou přes osmdesát metrů patří k největším barokním chrámům jižního Německa. Roku 1969 mu byl udělen titul basilica minor — lidé mu ale běžně říkají "katedrála", protože jinak to prostě ani nazvat nejde.

Vejdete dovnitř a světlo vás praští do očí. Bílý štuk Giovanniho Battisty Carloneho se vine kolem klenby jako popínavá rostlina, freskové nebe se otevírá do závratné hloubky, řezby Karla Stilpa v chórových lavicích jsou hotová divadelní scéna.

A pak přijde moment, na který nikdo není připravený: svatá těla. V prosklených schránkách po stranách lodi leží ostatky raně křesťanských mučedníků přivezené z římských katakomb — kostry oděné do brokátu, vyšívané zlatem, posázené perlami a skleněnými drahokamy, s prsteny na kostěných prstech. Deset vyzdobených těl, které barokní zbožnost proměnila v šperk. Působí to zároveň slavnostně a mrazivě — je to baroko ve své nejsyrovější podobě: krása a smrt v jednom objetí.

Knihovna, kterou drží na ramenou lidské slabosti

Sto metrů odtud je ale možná ještě větší poklad. Klášterní knihovna z let 1724–1726 je sál, jaký jinde neuvidíte. Galerii s knihami nenesou sloupy ani konzoly, nýbrž deset dřevěných figur v nadživotní velikosti — opět dílo Karla Stilpa.

A teď to nejlepší: nejsou to andělé ani světci. Jsou to karikatury lidských neřestí a poklesků knižního řemesla — pyšný šlechtic, pokrytec, hádavý učenec, hlupák tvářící se moudře, podvodný antikvář. Každá figura se kroutí, šklebí nebo namáhavě supí pod tíhou vědění, které sama nepochopila. Je to teologický vtip vyřezaný do lipového dřeva: moudrost stojí na tom, že si přiznáme vlastní hloupost. Pod nohama září intarzovaná podlaha, nad hlavou freska — a vy nevíte, jestli se máte smát nebo mlčet.

Klášter mimochodem nezpustl ani po sekularizaci roku 1803: od roku 1863 zde žijí cisterciačky, které opatství spravují dodnes. Není to skanzen, je to fungující dům.

Kappl: rotunda pro Nejsvětější Trojici

Vyjděte z města na severozápad, asi tři kilometry po poutní cestě, a na kopci Glasberg se objeví silueta, které se nedá věřit na první pohled. Kappl — kostel Nejsvětější Trojice — je nejoriginálnější barokní stavba široko daleko a možná i v celé Evropě.

Georg Dientzenhofer zde v letech 1685–1689 vyřešil zdánlivě nemožný úkol: postavit dům, který je sám o sobě kázáním o Trojici. Půdorys tvoří tři propojené kruhové konchy, obepnuté společným okružním pláštěm. Trojice v jednotě, jednota v trojici — a ta myšlenka se pak v budově opakuje jako refrén:

• tři apsidy, tři věže, tři cibulové báně

• tři oltáře, tři brány, tři zvony

• kruh vně, který to všechno drží pohromadě jako symbol nedělitelného Boha

Uvnitř se prostor rozbíhá a zase sbíhá, pohled nemá kam spočinout, klenby se prolínají. Nefunguje to jako běžný kostel s lodí a oltářem na konci — je to spíš prostorová hádanka, ve které jste pokaždé uprostřed. Bílo-zlatá výzdoba, oválná okna, světlo přicházející ze tří stran. Kdo sem přijde za soumraku, když se rozsvítí, nezapomene na to.

Poutě k Nejsvětější Trojici se zde konaly už dlouho před barokem; původní malá kaple (odtud Kappl, zdrobnělina od Kapelle) stávala na kopci po staletí, než ji zničila třicetiletá válka. To, co vidíte dnes, je její barokní vzkříšení — a pouti k ní se chodí dodnes.

Zbožnost ve skále - Lurdská jeskyně (Lourdesgrotte)

Ke kamenné zbožnosti Waldsassenu patří i Lurdská jeskyně, uměle vybudovaná napodobenina jeskyně Massabielle u francouzských Lurd. Po zjeveních Panny Marie Bernadettě Soubirousové roku 1858 se takové grotty začaly stavět po celém katolickém světě — jako "Lurdy pro ty, kdo do Lurd nikdy nedojedou". Vrchol téhle vlny spadá do období zhruba 1880–1930 a Waldsassen, město s živým klášterem a silnou poutní tradicí, ji nemohl minout.

Princip je všude stejný a přitom vždy trochu jiný: z hrubě skládaných kamenů, tufu nebo přímo z místní žuly se vyzdí nízký převis s temným výklenkem. Do horní niky se umístí bílá socha Neposkvrněné Panny Marie se stuhou v pase a růží na nohou, dole klečí malá Bernadetta s růžencem. Před jeskyní lavičky, po stranách stojany na svíčky a často děkovné tabulky s jediným slovem — Danke.

Kouzlo té stavby je v protikladu ke všemu ostatnímu ve Waldsassenu. V bazilice a na Kapplu mluví víra jazykem zlata, štuku a geometrie; tady je to holý kámen, šero a vlhko. Žádná architektonická velkolepost, žádný Dientzenhofer — jen tma, jedna socha a světlo svíček. A právě proto je grotta mezi místními oblíbená: jsou to Lurdy v kapesním vydání, kde se dá zastavit bez obřadu a bez programu.

Lurdská jeskyně tak uzavírá kruh, který začal u pohanských balvanů a poustevnických skalních výklenků v okolních lesích. Waldsassen jako by po staletí opakoval jednu myšlenku: posvátné se dá vytesat do kamene i postavit z kamene — a obojí funguje.

Praktické poznámky

Waldsassen je ideální na jednodenní výlet. Baziliku i knihovnu lze navštívit (knihovnu s průvodcem, jinak to nejde), Kappl je volně přístupný a z kopce je výhled až na Smrčiny a do Čech. Na cestu z města ke Kapplu si vyhraďte hodinku pěšky; jde se převážně lesem a je to ta správná příprava na to, co nahoře uvidíte.